Minulý
týden jsem se vám na instagramu svěřila s něčím, co mě dlouhé roky
trápilo a odezvy byly velké. Říkám si tedy, že jsem nebyla jediná a o
čem to vlastně mluvím?
Svěřila jsem se vám s tím, že jsem se na střední škole necítila vůbec dobře.
Kdyby to začalo až na střední škole, bylo by to fajn. Když jsem byla
malá, chodila jsem do školky a do školy až po půlku 4. třídy s dětmi, se
kterými jsem vyrostla, ve vesnici, kde jsem vyrostla. Ale přišel rozvod
našich rodičů a já začala chodit na základní školu o pár vesnic dále.
Nebudu vám nic nalhávat, děti umí být zlí
a já od půlky 4. třídy až do konce 9. třídy věděla, že mezi ně prostě
nepatřím. Měli to svoje a nikoho jiného tam pouštět nechtěli. Byla jsem
pro ně cizinec a nedej bože, když zjistili, že můj taťka je podnikatel a
já vlastně vůbec nejsem taková chudinka, za kterou mě měli. Že jsem
ovšem žila s mamkou a zase tak dobře se nám nedařilo, to už neřešili.
Těšila jsem se, až z té školy vypadnu a upřímně jsem věděla, že s těmi
lidmi už se neuvidím. Občas si vzpomenu na hlášky jako "že mám tak mastnou hlavu, že by se na ní daly smažit řízky" po tom, co jsem strávila celou noc v slzách, protože přítel mojí mamky ji rozbil nos. Za to jsem je ze začátku nenáviděla, potom jsem jim přála, aby byli v mé kůži, a pak jsem se na ně vykašlala. Ať se baví.
Na střední školu jsem se těšila. Myslela jsem si, jak to nebude jako z trilogie "Muzikál ze střední", ou jé, to byl ale omyl.
Přece
jen ale studenti střední školy už měli víc rozumu a já šla s davem.
Ničím jsem nevyčnívala, maximálně svými boky za řadou mých hubených
spolužaček. Nikdy jsem se jim postavou nevyrovnala, a to i přes veškeré
stupidní diety a podobné kraviny. Vyměnila jsem si šatník i botník a
snažila se zapadnout. Nikdy se mi to nepovedlo, co si budeme nalhávat.
Boky mám pořád, mám je po tátovi, no a co. Ale tehdy mi to prostě nešlo
hlavou. Tři roky jsem žila ve stínu krásných holek, po škole mě chytali
cestou domů kluci a ptali se mě, jestli bych jim nedohodila tu a nebo
tamtu svou spolužačku. Asi v půlce třeťáku jsem je poslala někam. "Chceš
ji? Tak si za ní běž a přestaň mě otravovat." Tím jsem si samozřejmě
zavřela dveře všem svým potencionálním vztahům.
Když
jsem na začátku čtvrťáku byla v Holandsku a zase se ségrou poctivě
sbírala hrušky, řekla jsem si "a dost". A dost všem těm lidem, kteří mi
ubližovali. Přes pět let mě šikanovala holka, která chodila s klukem, se
kterým jsem chodila ve školce. Chápete to? VE ŠKOLCE. A že mi dávala
zabrat, nebudu lhát, bála jsem se jí. Ale když mi od ní začaly chodit
zprávy z Česka do Holandska, že za jejím klukem každý večer chodím a ona
to ví, tak už jsem měla dost i toho. Já měla svědomí čisté a jestli ona
ne, co já s tím?
Ve
čtvrťáku jsem tedy zahodila stará přátelství a vylezla ze stínu svých
spolužaček. Taky jsem se chtěla opálit. A tak jsem začala být zase sama
sebou, ať se to lidem líbí a nebo ne. Trávila jsem většinu čtvrťáku v
hospodách a zaspávala hodiny a stejně jsem odmaturovala s vyznamenáním.
Od té doby mám úžasného nejlepšího kamaráda, který tady prostě je, když
je potřeba a taky partnera, který je tu pro mě kdykoli, a to i když je
na mě zrovna naprdnutej. Takové lidi jsem kolem vždy chtěla, ne ty, co
brzy pominou, ale ty, co zůstanou.
A
dnes tak přemýšlím, kolik jiných lidí asi tak trpí jako jsem trpěla já?
Holky/kluci já vím, že je to těžké a je to čím dál tím těžší. Ale
bojujte za sebe! Za svá skutečná já.
Já
se negativními lidmi nechala stáhnout hodně hluboko. Chtěla jsem se
změnit a být někdo jiný. Chtěla jsem být otevřená a veselá, hlasitá, aby
si mě někdo všiml. Teď mě najdete sedět v klidu někde v rohu. Ano, když
už se dostanu ke slovu, a že to není lehké, protože mi pořád přijde, že
to co říkám, za to nestojí a lidi to nechtějí slyšet, tak jsem hlasitá,
ale víte proč? Chci přidat svou trochu do mlýna, ale vlastně si přeji,
abych mlčela. Je to těžké. Pořád bojuji.
Když
jsem odmaturovala na obchodní akademii, těšila jsem se, jaká ze mě
jednou bude podnikatelka/manažerka/účetní, jak budu chodit do práce v
kostýmku a lodičkách, volat klientům a celý den trávit papírováním, fakt
jsem se na to těšila, nekecám!
Po
škole jsem pracovala na soudě, kde mě práce opravdu bavila, byl tam
dress code a lidi byli většinou velmi zdvořilí. Když jsem se snažila po
odchodu ze soudu vrátit do státního sektoru, už to nebylo pro mě. Už
jsem tak žít nechtěla. A tak teď žiju jinak. Dělám brigádu v
knihkupectví a u toho si dělám svoje malé projekty, kde je můj dress
code "tepláky a tričko" a nebo s klidem vytahaný svetr a staré tenisky. Svou práci dělám dobře, nemusím u toho přece vypadat jak z módního časopisu, ne?
Navíc jedna hlavní věc, kterou mě moje sestra naučila a zůstalo mi to je, NAKUPUJTE V SEKÁČÍCH.
Ale o tom zas někdy jindy.
Krásný den vám všem a nebojte se, nejste sami!
Žádné komentáře:
Okomentovat