neděle 26. ledna 2020

Recenze "Nechtěné"- Emily Gunnisová

Dneska Vám přináším další knižní recenzi, tentokrát z úplně jiného soudku než normálně. Poslední dobou se mi nedělo nic hezkého a já si adekvátně tomu vybrala i žánr knihy. 

Kniha totiž vypráví příběh, který by si měl každý člověk přečíst. Ptáte se proč? Protože spousta z nás neví, co se v minulosti všechno odehrávalo. Upřímně moje znalosti dějepisu byly školou vždy omezeny a v podstatě jediné, co si ze školy pamatuji je téma Druhé světové války, a to hlavně z důvodu, že mě téma zaujalo a já o něm přečetla opravdu spoustu knih. 

čtvrtek 23. ledna 2020

Bowie a jeho alergie aneb pes celiakem

Spousta lidí se mě ptá, jak jsem přišla na to, že má náš pes alergii na lepek. No, bohužel... mi to nemohl říct, takže jsme na to museli přijít tou nejhorší cestou pro nás pro oba. 
Kdo už si o Bowiem nějaký článek četl, nebo třeba sleduje můj instagram, tak ví, že Bowie, můj krásný kříženec, má alergii na LEPEK. 
A jak se to vlastně stalo?

úterý 21. ledna 2020

V Barceloně na 25 hodin (den první- sobota)

Výlety na základní škole jsou víceméně úlevou od školních povinností, na střední je to pak záminka toho se pořádně opít, ale co takhle odletět do Španělska pro zakončení semestru ze španělštiny

Rok jsme se spolužáky plánovali tento výlet. Barcelona nakonec vyhrála nad ostatními městy a na jeden víkend se stala naším školním prostorem. A to na 25 hodin čistého času. 

Ve Španělsku jsem již jednou byla, v roce 2012 jsem navštívila Málagu, ale to ovšem jako klasická dovolenková slečna. Ležela jsem na pláži, koupala se v moři a do města vyšla asi jednou. Od té doby se moje cestování značně změnilo. Samozřejmě i dnes mě lákají nekonečné písečné pláže, čisté moře, práskání vln a švédské stoly plné jídla. A víno, nezapomeňme na víno. To prostě na dovolené chutná úplně jinak!

Jenže na dovolenou k moři si jezdím odpočinout. Ale co ty ostatní místa, krásná, ale bohužel bez teplého moře a horkého písku? Přece je nenechám ležet ladem. A tak jsem své cestování začala doplňovat o cesty do míst, kde strávím dny aktivněji. Jako třeba tento.

Co všechno jsme stihli navštívit? 


První zastávka byla v parku Güell. Nádherné místo s naprosto okouzlujícím výhledem na město. V těchto parcích si vždy ráda představuji, jak se zde v dřívějších dobách, dámy oblečené do nadýchaných šatů procházely. 


čtvrtek 16. ledna 2020

Buďte sami sebou

Minulý týden jsem se vám na instagramu svěřila s něčím, co mě dlouhé roky trápilo a odezvy byly velké. Říkám si tedy, že jsem nebyla jediná a o čem to vlastně mluvím? 

Svěřila jsem se vám s tím, že jsem se na střední škole necítila vůbec dobře. Kdyby to začalo až na střední škole, bylo by to fajn. Když jsem byla malá, chodila jsem do školky a do školy až po půlku 4. třídy s dětmi, se kterými jsem vyrostla, ve vesnici, kde jsem vyrostla. Ale přišel rozvod našich rodičů a já začala chodit na základní školu o pár vesnic dále. 

Nebudu vám nic nalhávat, děti umí být zlí a já od půlky 4. třídy až do konce 9. třídy věděla, že mezi ně prostě nepatřím. Měli to svoje a nikoho jiného tam pouštět nechtěli. Byla jsem pro ně cizinec a nedej bože, když zjistili, že můj taťka je podnikatel a já vlastně vůbec nejsem taková chudinka, za kterou mě měli. Že jsem ovšem žila s mamkou a zase tak dobře se nám nedařilo, to už neřešili. Těšila jsem se, až z té školy vypadnu a upřímně jsem věděla, že s těmi lidmi už se neuvidím. Občas si vzpomenu na hlášky jako "že mám tak mastnou hlavu, že by se na ní daly smažit řízky" po tom, co jsem strávila celou noc v slzách, protože přítel mojí mamky ji rozbil nos.  Za to jsem je ze začátku nenáviděla, potom jsem jim přála, aby byli v mé kůži, a pak jsem se na ně vykašlala. Ať se baví.

Recenze: "Příběh služebnice" - Margaret Atwoodová

K některým knihám prostě přijdu úplnou náhodou. Třeba jako k této. Seděly jsme s mamkou u sestry doma a dohrál nějaký film, tak jsem si chvíli hrála s ovladačem a nechala tam něco, co se jmenovalo "Příběh služebnice." Říkala jsem si, že ten název odněkud znám, a tak to tam nechávám. 
Ségra vykoukne z kuchyně a ptá se, co jsem pustila, tak jí odpovídám a ona na mě: "No tak to je ale brutální seriál!" A bylo. 

Následujících několik hodin jsem strávila u seriálu a nestačila se divit. Když jsem šla do práce, vyprávěla jsem o tom kolegyni a ona říká, že ví, že nám ta knížka tento týden přišla na sklad. No a bylo to. Vzala jsem ji a četla a četla. 

Živote,

Sama se občas nachytám, jak můj mozek skládá slova bez toho, abych se nějak výrazněji zapojovala. Psaní mě vždy bavilo a vytrhávalo mě z reality, z potíží, z těžkých životních situací, které jsem z různých důvodů už nezvládala.

Někdy mě moje texty dovedly k tomu, aby mi bylo lépe, jiné mě dovedly k slzám a některé zase k pochopení. Během psaní si totiž kolikrát uvědomím něco, co mi celou dobu unikalo. A proto píšu. Chci vědět proč se některé věci dějí. 

Píšu často o lásce, bolesti, nenávisti, podvodech a nespravedlivosti, maličkostech a radostech. 

Za posledních pár týdnů se můj život otočil vzhůru nohama. Vím, že vztahy končí, ale dokud se Vás to nedotkne, nevěnujete tomu takovou pozornost. Vím, že lidi často píší o nových začátcích, ale já si ten svůj neuměla reálně představit. A teď jsem tady. Po čtyřech letech svobodná, v novém bytě, s novou prací, sama s Bowiem, knihami a spoustou slov, které mi běhají hlavou. 

Bála jsem se, bojuji...

Jak často nás život překvapí? Mile i nemile. Najednou se můžeme ocitnout někde úplně jinde, než kde jsme mysleli, že budeme. Minulý rok touto dobou jsem se těšila na prosinec strávený v knihkupectví, abych mohla svému příteli nakoupit ty nejlepší dárky. Myslela jsem, že tak bude vypadat zbytek mého života- po boku partnera, o kterém jsem byla přesvědčená, že je na celý život. Ale naše cesty se rozdělily a jsme každý někde jinde. 

Teď myslím na spoustu věcí. Kým chci být, jak se chci cítit, co chci dělat a co chci dokázat. Rozchody nejsou nic příjemného a upřímně, jsem si první týdny připadala děsně. Věčně jsem byla někde na pivě, protože jsem nesnesla prázdnotu vlastního bytu. Když jsem byla doma, musel tam se mnou pořád někdo být- kamarádi, rodina, prostě někdo. A potom co odešli, jsem se rozbrečela a prostě brečela, ani nevím proč. Stačila k tomu písnička, vzpomínka, předmět. 


Trvalo to týdny a já se začala soustředit na sebe. A rozhodla se začít dělat něco, co jsem chtěla udělat už dávno:
  1. Začala jsem každý den po práci chodit s Bowiem na procházku. Bowie běhá a já čistím hlavu. Je to takový můj přechod z práce do osobního života. Chodíme po poli (v jakémkoli počasí) a já vypnu pracovní mód a uvolním se.

sobota 4. ledna 2020

Rozloučení se "Sisters with glasses" blogem

Říká se, že když se člověk baví, tak čas utíká rychleji. To sedí. Je to už několik let, co jsme se sestrou, uprostřed hruškového sadu v Holandsku, vymyslely blog Sisters with glasses. Proč zrovna tento název? Protože když si zrovna obě nasadíme brýle, tak vypadáme pro mnoho lidí jako jeden člověk.

Chtěly jsme vytvořit místo, kde se budeme všichni scházet- já z Česka, sestra z Holandska a vy odkukoli ze světa. Místo, které stvoří dvě obyčejný holky z farmy uprostřed hor. Kde budeme vařit, péct, číst a ukazovat vám krásný a obyčejný místa. Chtěly jsme, abyste si s námi odpočinuli. A to se nám povedlo.

Jak šel čas, posunuly jsme se i my dvě, a tak se stalo, že se naše cesty rozdělily a my dáváme Sisters with glasses sbohem. Cesta mé sestry vede do nádherného domu naplněného dětským smíchem, vůní výborného jídla a radostí ze spokojeného manželství. Ta moje je více chaotická a neorganizovaná.